V médiích čtenář narazí na široké spektrum názorů týkajících se vlivu komunistů na současnou politiku, především na tu vládní a parlamentní. Z jedné strany zaznívá, že jsou komunisté vlastně členy vlády, že je vláda polokumunistická, a že dochází k instalaci komunistických nominantů do klíčových pozic ve státních či polostátních firmách, což je popřením polistopadového vývoje. Z druhé strany jsou slyšet uklidňující hlasy bagatelizující současnou sílu a pozici komunistů. Argumenty se opírají o vysoký věkový průměr členské základny, nekvalitní personální bázi a evidentně překonané ideje, o které se marxisticko bolševické strany běžně opírají. Autory komentářů jsou často bývalí komunisté, občas lidé, kteří mají za sebou překvapivé názorové veletoče a také žurnalisté, kteří prostě musí něco publikovat.
Pokud bude vládnout uskupení podporované komunisty „nehrozí sice žádný nový Únor, kterým straší účelově protivníci tohoto uskupení a někteří příliš skeptičtí politologové. Vyloučeno je i ohrožení demokracie. Jenže pozor – demokracie není nic jiného než férové volby. Ty jsou například i ve Venezuele.“ Citace pochází z názorového sloupku MF Dnes, je z prvního června 2006 a jejím autorem je Martin Komárek, který o jedenáct let později neobhajuje na čtvrtém sjezdu ANO pozici v celostátním předsednictvu hnutí. Týž Komárek varuje dále v článku před nuceným plněním komunistického programu. To prý bude znamenat především vyšší zdanění všech „kteří mají víc než třicet tisíc, šikanování bohatších lidí, drastické omezení svobody tisku, zvýšení moci rudých odborů, prudký růst státního dluhu, …“.
Martin Komárek spolu s Martinem Stropnickým byl tváří, která měla hnutí Ano opticky vtisknou intelektuálně uměleckou dimenzi v rámci kampaně k předčasným volbám do poslanecké sněmovny v roce 2013. Všichni pamatujeme billboardy s bílým pozadím a přiměřeně ustaranými obličeji hlavních protagonistů, vždy v kombinaci s optimisticky se usmívajícím předsedou a majitelem hnutí. Volby před pěti lety potvrdily, že sázka na dvě výrazné osobnosti se vyplatila. Ale Komárek, dříve než Stropnický, neunesl zběsilé tempo doby a začal ztrácet glanc při obhajobách neobhajitelného. Důkazem pro nesourodou názorovou linii jsou i citace uvedené výše. Když jsem potkal Martina Komárka před pár týdny na Malostranském náměstí na demonstraci proti Babišovi a jeho vládě s podporou komunistů, působilo to na mě jako tragikomická dějová smyčka v trochu překombinovaném politickém thrilleru českého střihu, vyjadřující bezradnost, zmatek a vlastně i bezmoc a zoufalství.