Povolební nejasnosti.

Co vlastně znamená být zvolen v parlamentních volbách? Nakolik je to zásluha politické formace, která zaštiťuje kandidaturu a nakolik je to výsledek osobního úsilí a prokázání individuálních kvalit? Jedním z oblíbených a do kolečka opakovaných tvrzení nastupující koalice je, že jakýkoliv protest proti nominacím na ministerské pozice je nedemokratickým vyjádřením nerespektování výsledků svobodných voleb. “Prostě se nedokážete smířit s tím, že jste prohráli.“, je slyšet čím dál tím častěji. Argument zní na první pohled logicky. Vrátíme-li se však mentálně do volebního víkendu, je skoro jisté, že většina voličů prostě jen nechtěla, aby v parlamentu měla rozhodující slovo ta část politického spektra, která disponovala stopětkou (stoosmičkou) v uplynulých čtyřech letech (Důvody a motivace pro takové rozhodnutí nejsou předmětem téhle úvahy.) Nejen, že nešlo o to, kdo bude novým Hladíkem, Lipavským nebo Stanjurou, ale dokonce se ozývaly maximálně komentáře přisuzující pravděpodobně vítěznému hnutí ANO toho či onoho koaličního partnera. Právo každého občana vyjádřit své obavy, když se na některou z řídících funkcí ve státě chystá osoba, kterou provázejí prapodivné okolnosti, musí být zachováno. Jistěže vyjádření obav musí být učiněno formou, která je společensky přijatelná a přípustná. Tuto možnost má objektivně a v souladu s naším demokratickým uspořádáním jistě každý člověk od prezidenta až po propuštěného vězně. Existují rozdílné názory na to, jaké jsou vlastně kvalifikační předpoklady na pozici ministra, nebo pro jmenování do jiné významné zastupitelsky jmenované funkce. Někteří tvrdí, že důležitá je odbornost, jiní považují za podstatné manažerské schopnosti. Podle některých by to mohla být také znalost jazyků, alespoň toho českého, případně anglického, podle jiných schopnost formulovat věty tak, aby dávaly smysl. Pro někoho může být důležité, aby byl dotyčný fešák, pro jiného, aby adeptka nebyla tlustá a stará, byť veřejné sdílené této obavy je jistě hraniční. Podstatné je však právo na zařazení tohoto tématu mezi legitimní oblasti diskuze a stejně tak možnost dotčených svou kandidaturu obhájit. Demokracie není o tom, že pokud někdo netrefil ve volbách „vítěznou“ stranu, musí čtyři roky trpně a mlčky snášet jakékoli excentricity. A stejně tak není o tom, že ve veřejném prostoru budou znít pořád dokola stejná fádní témata, diskutována budou stejná jména, a na představení řešení podstatných problémů, kde je třeba širší konsensus nezbyde čas ani prostor.