Volný pohyb v rámci EU

Evropská unie se oficiálně zrodila v roce 1993 a dnešních 28 členských států čítá více než půl miliardy osob. Česká republika se stala členem v roce 2004 a rozhodnutí vstoupit bylo podpořeno referendem, ke kterému se dostavilo 55,2% voličů, kteří výraznou většinou hlasovali pro vstup do EU. Hlavním motivem pro „ano vstupu“, byl tehdy slibovaný volný pohyb osob po Unii, usnadněné podnikání mimo hranice ČR, dále jakási vstupenka do klubové zóny zemí s velmi dobrou životní úrovní, bezpečnostní aspekt a avizovaná možnost mít kladnou bilanci v systému dotování a čerpání evropských fondů.

Celkové nadšení se mohlo teoreticky také opírat o hlavní cíl Lisabonské agendy (2000), a sice do deseti let zaujmout pozici číslo jedna mezi světovými ekonomikami. Ekonomická krize, která započala v roce 2008 (úplný konec 2014), však jasně ukázala, že by EU nemělo jít ani tak o soutěž mezi kontinenty, jako o nalezení mechanizmů, které v podobných případech zmírní důsledky dopadající na lokální ekonomiky.

Současné potíže, a mezi nimi na prvním místě migrační problematika, znovu obracejí pozornost jinam, než k proklamacím. Hrozící bezvízový styk s nečitelným Tureckem, obtížně odhadnutelná sinusoida počtu imigrujících, nejasné důsledky Brexitu, od listopadu možná nevyzpytatelná Amerika a sílící tendence k unijnímu protekcionizmu v podobě budování plotů, neprodyšných hranic a zřízení Evropské armády, dávají jasný signál potřeby rozhodných kroků a jasných stanovisek. Smutně a v protikladu pak vyznívá „senzační odhalení“ prezidenta republiky, že v Bruselu se místo vážných věcí zabývají normotvorbou sedaček na traktory. Kvintesence populizmu od člověka, který se jedním dechem vydává za eurofederalistu.

Volný pohyb čehokoli a kamkoli je patrně v EU minulostí, byť bychom se měli snažit z něj zachovat maximum. Ať už se jedná o pohyb kapitálu - snad, osob – tam to bude těžší a služeb – záleží na tom jakých a kam. A ještě k tomu udržet úplný volný pohyb zboží, to by bylo „boží“.