A nepoklekneme!

Česká fotbalová reprezentace prostě nepoklekne a nepoklekne. Zdá se to trochu jako dětská tvrdohlavost a vzdor. Jako když malé děcko leží na podlaze, kope nožičkama a do omrzení křičí „já nechci, já nechci“. Tlak okolí je nemalý, byť se trochu drolí a objevuje se čím dál více kritiků a odmítačů tohoto gesta. Existuje mnoho způsobů jak vyjádřit respekt, úctu, obdiv, podporu nebo prostou zdvořilost a stejně tak je mnoho různých okamžiků, při kterých je správné respekt projevit. Fotbal se před lety chopil příležitosti ukázat světu, že má i jinou viditelnou stránku své existence než jen krásné góly, špičkové sportovní výkony, hádání se s rozhodčími, předstírání zranění nebo domáhání se pokutových kopů, ač k faulu nedošlo. Fotbal se vymezil proti rasovému útlaku, zneužívání barvy pleti pro urážky a osočení a vůbec proti čemukoli, co zakládá nerovný pohled na lidi různých ras. To je jistě chvályhodné. S vědomím toho, že dříve či později mohou některé symbolické vzkazy fotbalové fanoušky názorově rozdělit. Rovnost mezi rasami je v kulturním prostředí samozřejmost, na druhou stranu zneužití etnicity pro rychlý odsudek je lákavé, a v davu, na tribuně či ve skrumáži velmi oblíbené. Fotbal je tak trochu odrazem stavu společnosti, ve které žijeme. Soupeření, rivalita, souboje. Hraje se podle pravidel - tedy většinou. Výsledek někdy ovlivní rozhodčí, občas hraje roli štěstí, sem tam smůla. Majorita hráčů, rozhodčích, trenérů a členů realizačních týmů jsou fajn lidi, kteří vědí, jak daleko můžou zajít, aby to nebylo nefér. Ale pár procent jsou darebáci, lumpové, provokatéři a přítěž. Dělají fotbalu medvědí službu. A klidně klečí, když je to pro ně výhodné. Proto se mi líbí, že se čeští fotbalisté hromadnému, dlouhodobému a poněkud vyprázdněnému gestu vzpírají a hledají jiný způsob jak se s problematikou vypořádat. Prostě hrají fotbal. «»