Doping – věčné téma touhy dohonit vlastní ocas.

Touhou každého vrcholového sportovce je dosáhnout takové výkonnosti, aby to stačilo na vítězství nad ostatními, případně na zápis do listiny rekordů. A s tou myšlenkou se vrháme do tvrdé dřiny naběhaných, naveslovaných či našlapaných kilometrů, navzpíraných tun a tisíců technicky zvládnutých či nezvládnutých pokusů. K dispozici máme detailní informace, jak trénují ostatní, nejaktuálnější statistická data o vlastní práci, ale i o práci konkurentů, vše takřka on-line. Víme, co máme jíst, kdy máme jít spát, s kým máme jít spát a kam máme cestovat. Ale jestli to bude na rekord nebo alespoň na účast na olympijských hrách stačit, to je nejisté a dokonce spíš méně pravděpodobné. Touze být lepší, než ti druzí se dá i trochu napomoci. Potravinový doplněk, homeopatikum, případně nějaká drobná či větší pilulka s názvem nebo bez názvu. Náhrada „opotřebované“ krve za okysličenou, ale také výměna vzorku moči, krve nebo přímo podvod při odběru. A hle, výsledky jsou opravdu lepší, šance na úspěch větší a nikdo zatím na nic nepřišel! Nezřízená touha vede někdy na scestí, ať už ve sportu,  lásce, či práci. Je to jako předbíhat ve frontě nebo si vzít druhý kousek čokolády, přesto, že vím, že ještě někteří neměli ani ten první. Zvládnout nezřízenou touhu tak, abychom se mohli na sebe dívat do zrcadla bez pocitu znechucení je těžké, ale potřebné. Je to mnohem víc o vlastní morálce a etice, než o proklamacích a charitě. A také o respektu ke druhým a pochopení vlastních limitů. Touha může být palivem pro zvýšení výkonu a zlepšení schopností, může být motorem pro překonání hranic, o kterých jsme mysleli, že se za ně nikdy nedostaneme. Stejně tak nás může touha vpustit do uzavřeného kruhu, ze kterého se nedá vyskočit. Pokud nás touha nechá dojít tak daleko, že pomocí dopingu zvítězíme nad ostatními, je to logické a srozumitelné, ale neomluvitelné. Konečně tím dohoníme vlastní ocas. A naplníme tím symbol marnosti.     «»