Fenomén věk.

Pamatuji, že jako náctiletý jsem si z nějakého sportovního časopisu (asi Stadion) vystřihnul fotku Sira Stanleyho Matthewse. Tehdy mu bylo skoro padesát let a ve fotbalovém týmu Stoke City hrál nejvyšší anglickou ligu. Proč jsem si vystřihl zrovna jeho nevím, ale přišlo mi neskutečné, že někdo hraje top fotbal v padesáti letech. Od roku 1965 se hodně změnilo, sport je mnohem víc byznys než dřív, běžná je raná specializace a koncentrace na kondici. Tréninkový proces probíhá na vědeckém základě, ale bez lásky se vrcholový sport dělat nedá. Profesionální sport, a tak trochu i ten poloprofesionální, je dřina, řehole, odříkání a práce. Ale také radost, potěšení, extáze a štěstí. Nejen sobě, ale i divákům a fanouškům dělají v Čechách radost třeba stolní tenisté Orlowski a Panský. A to je řeč o šedesátnících, kteří ve svém sportu hrají nejvyšší soutěž. Aktuálním příkladem je kladenský rodák Jaromír Jágr (47), který po ukončení kariéry v NHL ještě pokouší své schopnosti ve svém vlastním hokejovém klubu, za který pravděpodobně vbrzku nastoupí. Kanadský hokejista Gordie Howe hrál NHL hodně po čtyřicítce a zahrál si v jedné lajně se svými dvěma syny. Dokonce i v jednoznačně rychlostních a silových sportech, jako jsou sprint nebo tenis se občas objeví někdo, kdo se brání údaji v „občance“. Merlene Ottey má ve čtyřiceti letech bronz z olympiády v běhu na sto metrů, Roger Federer je světovou tenisovou trojkou navzdory svým třiceti sedmi letům. Kdybychom rozvinuli úvahu o dopingu ve vztahu k těmto sportovcům, byli bychom patrně trapně na omylu. Domnívám se, že fungování těchto fenoménů světového sportu je založeno na kombinaci sportovního talentu, genetického štěstí, rozumného životního stylu a nezměrné lásky ke svému sportovnímu odvětví. A věk? To je jenom číslovka. «»