Rasismus ve sportu.

Rasismus je ožehavé téma. Rasismus ve sportu neméně. Je třeba o něm mluvit, diskutovat, nevidět jej pouze v perspektivě etnického nacionalismu či naopak bezbřehého multikulturalismu, ale porozumět mu. Prostě se v něm zorientovat a použít tuto znalost pro kultivaci společnosti. Současný globalizovaný svět nabízí pestré rasové směsice i v těch nejkonzervativnějších zemích a oblastech. Základy pro tyto koktejly a mixy položil historicky obchod s lidmi, tedy jejich přesun z původního místa na místo nové, který začal ustupovat až v devatenáctém století. Na to navázal rozmach cestování za lepším živobytím. K definitivnímu zlomu zásadně přispěl proces migrace obyvatelstva z ekonomických, humanitárních, bezpečnostních a jiných důvodů kulminující na počátku třetího tisíciletí. To vše způsobilo, že celosvětově žije v průměru 3 – 5 procent obyvatel v jiné zemi než kde se narodili. Z těchto emigrantů/imigrantů je devět desetin dobrovolných. Zdá se, že tento trend bude pokračovat a bude nezastavitelný. Z objektivního faktu soužití osob různé barvy pleti vyplývají určité obtíže, které musí být společností řešeny. A mezi všemi ční některé, nikoli nejdůležitější, ale zajímavé. Jednoznačným důkazem nepodpořený, aktuální, mediálně výrazný případ rozhodnutí UEFA přísně potrestat jednoho českého fotbalistu za to, že měl ostře slovně napadnout protihráče jiné barvy pleti a při tom použít rasistickou narážku, je symbolický. A to zejména v tom, že v různých částech Evropy je na problematiku rasismu nahlíženo zásadně odlišně. Fin, sierraleonského původu, žijící ve Velké Británii, hrající fotbal za anglický velkoklub je asi typickým reprezentantem toho, že na svobodu pohybu existuje nezadatelný nárok vyplývající z Všeobecné deklarace lidských práv (1948). Průvodním znakem konzumace tohoto typu svobody musí být nutně právo na bezpečný pobyt se všemi zárukami, které tvoří legislativní rámec příslušné země. Mezi ně, kromě jiného, jistě patří ochrana před rasově motivovanými útoky. Tyto okolnosti jsou na západ od našich hranic vnímány zesíleně, a to až s přesahem do reverzní diskriminace. Naopak v našich zemích je problematika rasismu tradičně komunikována vesměs neochotně, s ostychem a nedůvěrou. Není pak divu, že když na sebe narazí tato dvě odlišná chápání, dojde ke střetu. Smutným výstupem jsou stupňující se slovní výpady, vzájemné ataky vedené přes sociální sítě a tragikomickým vrcholem je neobratné angažmá hradního kancléře formou publikace populistického textu plného floskulí a klišé. Je skoro pochopitelné, že na žádné straně není zájem o přiblížení stanovisek, protože se hraje o příznivce, podporovatele, fanoušky i voliče. Hraje se o peníze, moc i příležitost. A meritum se v tom všem poněkud ztrácí. Ano, mělo by být trestuhodné, když kdokoli nevybíravě, podle a s rozmyslem někoho nesportovně urazí. Chápu i nutnost rychlého a exemplárního trestu z důvodu dodržení linie odmítání jakýchkoli rasově motivovaných konfliktů ve fotbalovém prostředí. Jenom bych rád slyšel či četl průvodní zprávu či zdůvodnění vyneseného verdiktu. Zda chápu správně, že jde o zabránění sebemenším náznakům porušení antirasistické linie systémově prosazované nadnárodními i národními fotbalovými organizacemi. Že prostě není možné připustit, aby existoval a mohl se beztrestně používat trik, například v podobě zakrytých úst, který nedovolí autora stíhat a penalizovat. Vyšším zájmem je totiž chápat fotbal jako hru, která spojuje národy a lidi mezinárodním jazykem přátelství, porozumění a pochopení. «»